Konec měsíce ledna roku 1986 , PC Hvězda , Hotovostní palebné postavení 251. protiletadlového pluku.
Vycházím před přízemní kasárenskou budovu. Poslední noc držení hotovosti. Ochrana vzdušného prostoru. Posádkové Cvičiště (PC) Hvězda. Jen se pousměji. Nevím proč se tomu tady tak říká. Možná proto, že se tady "cvičila" naše nervová soustava a psychika. Zítra nám to končí. Takže poslední noc v klidu a balíme to. Pár dní dole v kasárnách, pak měsíc cvičení na Dukovanech, kde budeme už ovšem, budoucí záložáci jen tak do počtu, a místo s ostatními při přípravách na manévry v Rusku , zpětný odřad v Kroměříži a vysněný CIVIL. Vojna končí. V kapse v pouzdérku stočený zbytek metru. posledních šedesát dní. Co vše jsem musel prožít.........
Z mého rozjímání mě vytrhne můj kamarád Emil. "¨ˇČo Juro, čo jsi taký zadumaný" ? Podíval jsem se na něj a na hvězdy na obloze. "Co myslíš Emilku, je na těch hvězdách život" ? "Neviem", odpověděl a dodal. "Ale čo viem, tak že hentam nie je taká zadladňa ako tuna". Přišlo nám to oboum k smíchu, i když to vůbec nebylo směšné. Emil byl první z mladých vojáků stejného vojenského čísla jako jsem byl já, se kterým jsem se začal po převelení do Kroměříže bavit. Prožili jsme spolu opravdu hodně zážitků. Za pár desítek dnů se rozejdeme a možná už nikdy neuvidíme. "Idem obzeť dělo (odpalovák), pojděš so mnou Ďury"?
Vůbec nevím proč mi začal říkat Ďury. Přikývnu a narazím si beranici více na hlavu. Je mráz a pořádně vlezlý. Za chvíli už mizíme s Emilem ve tmě k okopům. Hvězdy nabraly na intenzitě svého svitu a z dálky lucerničkami ozářený hřbitov ve Velkých Těšanech dodával strašidelnou atmosféru. Pod nohama nám křupal sníh. Cestou se k nám přidali ještě dva mladí vojáci. A rádi, že mohou být v přítomnosti starých supráků se hned dali do díla oklepávání maskovacích sítí. Za pár minut už nebylo co dělat. "Tak co mlaďasové, jak se těšíte na povyšovačku"?
Vojenský rituál uvedení mladých vojáků do mazáckého stavu. V tmě nebylo znatelné jejich vzrušení. "Nebojtě, dočkatě sa", Emil přerušil mlčení. Pojďte se ohřát do bunkru. Všichni souhlasili. Za chvilku už mizíme po svažující se úzké uličce v podzemí. Bunkr hotovosti. Obsluha nás vítá. "Doufám že máte nějakou flašku", říká jeden z nich. "No zobáci, máte něco"?, otáčím se na mladé vojáky. Jeden mizí a snad za minutu přináší omrzlou láhev vodky. Zářivé pohledy všech. "Ta se táhne jako med".
Láhev koluje od jednoho k druhému. Mladí, staří, žádný rozdíl. Nějak už cítíme konec vojny. Ještě symbolických 12 ran pavoukem (laminátová rákoska na podpírání maskovacích sítí). "Co to bylo s Tebou minulý týden Jirko". Narážka na můj záhadný výlet do Kroměříže. Výslech kriminálkou.mám jim to říci ? Snažím se vyhnout odpovědi. "Ale, byla to taková hloupost, raději se neptejte". Neuspokojivá odpověď. "Pamatuješ se Emilku na mé prví PC". Emil jen souhlasně přikývne. "Ale hej, ako bych sa nepamatal. Bolo to na podzim v roce 1984. O čom chceš hovorit Ďury ?. "O hentom poplachu ? To bolo o hubu"! Mladí vojáci zbystří pozornost a já se dávám do vyprávění. Byla to opravdu má první hotovost na této základně. Emil to už tady znal, tak ho nepřekvapilo, že jsem z toho byl dost vyjevený. Jednou jsme šli spát jako obvykle. Jako mladí jsme museli nejprve vytrpět vymyšlené úkoly, kterými nás častoval šikanista Janica. Já osobně jsem usnul někdy kolem půlnoci, ale z tvrdého spánku mě vytrhl někdy o půl druhé ostrý tón klaksonu. A chodbou zněl řev dozorčího. "BOJOVÝ POPLACH" ! Otevřené skladiště zbraní. Sbalená plná polní na zádech. Samopal a jeden zásobník ostrých nábojů do sůmky na opasku. Vážný výraz ze tváří velitelů. "Za minutu ať jste venku u techniky". To se přeci nedá stihnout. Z kanceláře velitele vykoukl Pepa z Ostravy. Baterijní kreslič - pátrač. Žádná vojenská etiketa. "Ty vole, je to potvrzené", zařval do zmatku chodby. Sluchátka stále na uších. "Máte tam kód ŽÍCHOVICE - LÝKOVEC" . Velitel zařval, "Odmaskovat a zprovoznit techniku"! A pokračoval, "A pohyb pohyb, jedu, jedu. Toto není cvičení, je to na ostro"! Stále tomu nevěřím ale poslušně vybíhám do tmy ke své technice. Hotovostní obsluhy z bunkru už jsou tam. Maskovací sítě se odklápějí. Plné polní schováme pod odpalovák, samopal házím za sedadlo operátora. Naskakuji do techniky. Hučení servomotorů, zapnutá radiostanice s předepsanou frekvencí spojení. "Co se teď bude dít " ? Otáčím se na Lojzu, velitele děla. Mlčení. Podle manuálu uvádím rakety do pohotovostní polohy. Třípolohový přepínač v horní poloze. Naučeným pohybem sahám za sebe škubnutím otvírám kryt k hlavním vypínačům. Plomba pod tlakem povolila a spadla kamsi pod sedadlo. Postupně zapínám dělostřeleskou část, počítač...... .na pultu se začínají rosvěcet příslušné indikace.Jak vánoční stromeček, pomyslím si. Stále se nic neděje. Čekáme na ukončení akce. "Kolik už bylo takových poplachů", procedí Lojza mezi zuby. A asi by pokračoval, ale jeho slova náhle zmrznou. Z vysílačky přes interkom do kukly na hlavě slyšíme všichni. "Máte kód PONIKLÁ". " Do prdele", jinak slušný Lojza si takto uleví. "To tady ještě nebylo". Předepsaný postup. Aktivovat střely. Manuální odblokování pojistných iniciačních mechanizmů. Moje činnost, mám na to 30 vteřin. Hotovo. Naskakuji zpět a zapínám "vysoké" do raket. "Zahlašuji do vysílačky připravenost k odpálení. Na pultu zelená GOT1, GOT3 . A to , co jsem potom až do koce vojny nikdy již neviděl. Prosvítil se štítek TK - Točné koordinaty - přesné souřadnice. Zapínám automatické řízení. Synchronní systém pracuje přesně. Rakety se začínají automaticky natáčet vstříc temné obloze. Někde tam, kilometry daleko je náš cíl. Eugen, náš řidič zapíná protiatomovou ochranu. Další čekání. "Oni to snad myslí vážně", říkám si pro sebe a podívám se po ostatních. Eugen, odněkud z maďarského příhraničí se křižuje.
"Tak , a teď to zažiji a akci", pomyslím si a zapřu se do sedačky. Prý to celé pořádně trhne a celej odpalovák naskočí. Sleduji pult, štítky CIL a START stále zhasnuté. Až se rozsvítí , tak to bude pořádný ohňostroj. Před lety prý při ostrých střelbách uhořela celá posádka. Technická závada. Raketa se zažehla a shořela na odpalováku. Všichni se zaživa upekli. Snad jsem nic nezanedbal......
..... Mladí vojáci poslouchají pomalu s otevřenou pusou. A vůbec je nezklamalo, že se žádný ohňostroj nekonal. Pro ně jsme byli hrdiny, kteří si tak trochu zahráli s osudem. Celé to trvalo pár minut, poplach byl nečekaně zrušen. Zmatené povely ve vysílačce. Pro nás hlavní slovo NEGACE.
Provádím okamžitě deaktivaci. Všechno vypínám. Servomotory utichají a my zůstáváme sedět ve zpacifikované technice. Najednou bušení na zavřené poklopy. Velitel a jeho vyděšená tvář.Svítilnou nepřestává bušit do ocelového pláště a řvát. "Vypnuli jste všechno !?! " Několikrát svůj dotaz opakoval. "Co to bylo náčelníku ?" Lojza se pokusil zjistit nějakou informaci. Vážná velitelova tvář. "Na nic se neptejte, nikdo nic neví". "Ale.....", Lojza se nenechá odbýt. Odcházející důstojník jen opakuje. "Nic se nedozvíte....".
Jen se udiveně na sebe podíváme a Lojza zavelí k nám mladým. "S Eugenem to zamaskujete a uvedete do náležitého stavu. A pak mazejte spát, ne že tu budete strašit do rána", pronese již ze tmy.
Dáváme se do díla. Pak ještě cigaretu na uklidnění. "Chtělo by to panáka, nebo lepší grog". "No , přihřátý čaj z varnice musí stačit". Odcházíme také , a já se ještě otáčím za naším okopem. Stálá otázka v mé mysli. Přesné souřadnice. Čeho ? Co jsme to vlastně měly sestřelit a hlavně koho ?
Nějakou stíhačku nebo mimozemšťany ? Slova velitele. "Nic se nedozvíte...." !
Poslední kapka vodky, vyprávění je u konce. Tak se mi podařilo vyhnout se otázce na můj výslech kriminálkou. A na mého známého z vinárny U PIARISTÚ. Stejně by tomu neuvěřil. Jsem trochu v náladě a to se vždy rozkecám. Tentokrát ne. Jdu spát. Poslední noc na PC. Ale stejně asi neusnu. vzpomínka na Brůnuv příběh a naše vyprávění mě nedovolí usnout. Snad hodinu hledím do stropu.
Mohli jsme tenkrát někoho zabít. Někde tam nahoře nikdo netušil, že smrt je pěkně blízko.
Usínám. Zase to letadlo. Blonďatá letuška, zkušený kapitán, cestující. A rotující čára obrazovky radiolokátoru. Jak málo stačí k neštěstí............
Srbská Kamenice, 3 hodiny ráno, 27.ledna 1972
"Dělejte, pošlete další vyprošťovák........" vojenská obrněná technika se zakusuje do zledovatělého svahu a pomalu stoupá k lesu. Velitel je i v mrazu celý zpocený a není to z předešlého již uhašeného požáru. Pomačkané a roztrhané kusy plechů po celé vesnici. Krvavé stopy na sněhu zakrývají šlápoty vojenských kanad. Hnusná břečka začíná opět mrznout. Jedna z vesnických chalup změněna na provizorní velitelský štáb. Na plotně dva obrovské hrnce horkého čaje. Před chalupou pokuřující vojáci diskutující ze starousedlíky. "Myslíte si, že přežije" ? Zachmuřené pohledy. Velitel přerušil tuto debatu. "Kluci" , promluvil k vojákům. " Vím, že toho máte dost, ale je potřeba ještě zkontrolovat celý prostor". Tento otcovský proslov vždy zabral. Kdo by také vyžadoval vojenské řády. Jsou situace, které se obejdou bez nich. Nikdo nereptal, poslechli všichni. Zahřátí čajem a možná i nějakým panáčkem alkoholu od starousedlíků. Nebylo se čemu divit. "Vezměte s sebou pro jistotu jeden pytel" dodal za odcházejícími. "Pro jistotu". Z vysílačky se mu ozvalo velení vyprošťovacího transportéru. " Lana jsou připevněna, budeme stahovat"...........
CO SE CO VLASTNĚ TENKRÁT STALO ??? MÁ VERZE !
Palubní hodiny letadla DC 9-32 ukazují něco po čtvrté hodině odpolední. Německé území vzdušného prostoru. Počasí se zlepšilo, v nižších výškách přetrvává mlha. Rutina obou zkušených pilotů. Letová
hladina 10150 metrů. "Čas si dát svačinku" , říká druhý pilot a zapíná interkom. "Holky, co jste nám uvařily"? Dobrý žert, pomyslí si Helga na druhém konci spojovacího palubního aparátu. "Budou si pánové přát biftek středně nebo medium", zažertuje také. Na druhém konci se ozve druhý pilot. "Hlavně dvakrát dvojitej, máme hlad jak vlci.
"Dáte si pomfrity, kapitáne" ? Kapitán letadla DC9 se jen protáhne v křesle. "Nežertuj, stejně víš že budou sendviče jako obyčejně. "Jo správně propečené hovězí", to umí jedině u nás v baru". Jinde si ho nedávám", olízne se a snad by pokračoval. Klepání na dveře kokpitu. Helga s tácem. "Co cestující, je vše OK", starostlivý kapitán v každé situaci. Úsměv černovlasé letušky ho uklidní. "To jsou poslední, speciálně jsme Vám je schovaly". "Ještě že Vás máme". Druhý pilot se na ní podíval a jejich oči se setkaly. Co dokáže říci pohled. Na pultu řízení se v dolní části rozblikala kontrolka radiostanice. "Kdo po nás touží"? Kapitán si přisune mikrofon a zahlásí se. "Letová kontrola Norimberg", otočí se po chvíli na kolegu. "Můžete mi to opakovat", svraštěné čelo a pravá ruka natahující se k jednomu z mnoha vypínačů na řídicím pultu. "Co se děje"? Druhý pilot také zvážněl.
"Máme prý výpadky DME, udělej test". Přepínání přístrojů. To je divné, indikace by to ukázali. Dotazovač a odpovídač, nezbytná záležitost pro každé letadlo. "Norimberg, tady let 364, máme vše OK", velitel znovu opakuje výsledek testování. Chvilka napětí. "Let 364, musíme Vás informovat, máte krátkodobé výpadky, teď opět v pořádku. Let č 364, přejděte na záložní frekvenci a potvrďte". Kapitán nastavuje nové parametry. "Potvrzeno". " Let č 364, opouštíte vzdušný prostor BRD, pokud je u Vás vše v pořádku, pokračujte v letu. Vysílejte nepřetržitě signál na záložní frekvenci"...........................
POSLEDNÍ KOMUNIKACE,
pravděpodobně s pražskou letovou kontrolou, nebo jinou kontrolou na území ČSSR. Byla uskutečněna nebo ne ! Veškeré údaje přeci zaznamenává "černá skříňka".
Každé letadlo je vybaveno tkzv. Odpovídačem (DME). Pokud pozemní radar (dotazovač) vyšle paprsek do prostoru, od letadla se odrazí a s doplňujícími informacemi (odpovídačem) se díky Doplerovu efektu vrací na anténu radaru. Na monitoru pozemní kontroly se objeví světlý bod a dle dalších indikací je zaznamenán sektor, číslo letu, výška, imatrikulace a samozřejmě čas. V dřívějších dobách byla tato pracoviště vybavena planžetem, kde kreslič zakresloval obráceným písmem voskovou pastelkou přesnou polohu a dráhu letu na základě informací od "vyčítače". Pokud se jednalo o ochranu vzdušného prostoru, bylo rozkazem okamžitě hlásit každý nesouhlas na velitelské stanoviště. Dostalo se letadlo DC9-32 , let 364 do podobných problémů které popisují ?
APOKALIPSA
Blesk a prudký náraz trhnul celým letadlem. Tento druhý náraz byl daleko horší než prvý před chvílí. Snad ani nebyl čas klást si otázky co se stalo. Nějakou chvíli letado ještě ovladatelné. MAYDAY,MAYDAY,MAYDAY.....................
Proboha, nechtějte po mě , abych popisovala ty hrůzy, co musely prožít všichni zůčastnění !
Kapitán využil posledního manévru než ztratil vědomí. Světla jakéhosi města v mlze se stáčí doleva. Minuli jsme. je konec. KONEC.
VE STEJNÝ ČAS * Srbská Kamenice, čas 16,30
.................................Zastavuje se a zapaluje cigaretu. Benzínový zapalovač ozařuje smrákající se lesní atmosféru. "Škoda, že jsem nevyšel dřív, mohl jsem dojít až na mýtinu". Dokázal hodiny sedět na posedu a pozorovat lesní zvěř. "Jeho" les. "Zítra se tam vypravím", pronese jen tak směrem k další cestě a otáčí sáňky. Šero v lese se začíná měnit v tmu a na okraji, i přes padající mlhu jsou vidět z dálky pod kopcem světýlka chalup. Už se vidí doma. Mrkne na televizi a půjde spát. Zítra musí brzo ráno na lesní správu do České Kamenice. Nahlásit se do služby. Z těchto myšlenek ho vyruší jakoby v dálce dutá rána. Spíš prasknutí, ale netypické pro znalce lesních zvuků. Následný hukot ho zneklidní. Stádo srnek zmateně vyběhne z lesa, na svahu se zastaví a marně hledá úkryt. "Co to má znamenat" ? Asi by lamentoval dál nad něčí nezodpovědností v rušení večerního klidu, když v tom se obloha matně ozáří zábleskem. Nechápavě zabere do popruhů a za chvíli už sjíždí z kopce do vesnice. Druhá, stejně silná detonace následuje po krátké době. Zledovatělou cestu ozáří další záblesk. U jedné z chalup stojí hlouček lidí. "Brůno, viděl jsi to"?
"Viděl a slyšel. Ślo to odněkud přes kopec". "Co to mohlo být". Co to může být !. Hukot z mraků. Stále šedivá mlha ve tmě brání výhledu. Sousedka poodešla stranou aby unikla ze světla chalup. Otáčí se za zvukem. Vytřeštěné oči a výkřik. Proboha......................
Nad celou vesnicí se prohnal ďábel. Brůno si zakrývá oči a odvrací tvář. Je to hrůza. Stráň nad vesnicí zaplavila ohnivá záře. A detonace. Až snad po chvíli všem došlo co se stalo. Další výbuch jednoho z motorů dopravního letadla. Zbytky hořícího paliva se rozprostřely na zmrzlém sněhu jako pekelný koberec. Vyděšená sousedka padá na zem a neustále opakuje ...PROBOHA, proboha.
Lidská těla, amputované končetiny nebo celé části. Jsou všude, stejně jako krev. Pachuť smrti na každém kroku............ a za chvíli se nad krajem rozprostřelo hrobové ticho.................
Bruno se vzpamatoval jako první. Nelenil a vydal se směrem do kopce. A sním i odvážná část starousedlíků. "Část toho je v lese", říká ostatním. Myslel tím zadní část letadla, která udělala v lese menší průsek, než se zaklínila mezi stromy. A zase mrtví. Kužely svítilen směřují do vyhaslých krví zalitých očí.
Trvalo hodinu, než se pořádně zorientovali v situaci. Nepřežil nikdo. Tato myšlenka teď nabyla konkrétních rozměrů. Oheň,rozdělaný poblíž do sněhu hluboko zaraženého křídla,osvětloval celou krajinu. Dole ve vesnici zmatek. Blikající majáky vozů veřejné bezpečnosti a hasičů. Někteří z nich už dorazili i k naší skupince ve které byl Brůno. "Nevadí vám, že můžete vybuchnout", říká jeden z hasičů. Zbytky leteckého paliva v nádržích. V křídlech bývají také nádrže. "To samozřejmě nevíte", říká nic nechápajícím vesničanům. A pak dodává mírnějším tónem. "Uhaste to", ale sám se chopí této činnosti. "Musíme prozkoumat okolí, než přijedou posily", velitel požárníků směřuje své muže na ruzné strany. Vesničanů si již nevšímá. Nejraději by je poslal domů, ale šly by ? Poslechli by ho? Asi těžko.
Bruno zašel hlouběji do lesa. Okolní hluk se ztlumil a pouze malý praskot rušil tuto mrtvou atmosféru. Procházel se kolem utržené zadní části letadla. "Tohle bylo asi spojené s tímhle" Zadní kormidlo na křídle.
Svítí baterkou a oči jako na stopkách. Proč to má ale takové díry. Vzpoměl si na svá vojenská léta."Takové děla protiletadlový kanon, ale to je přeci hloupost, ne"? " A tady je něco zaražené. je to ocel v hliníků."
A zase, a o kus dál opět. Malá ocelová kostička. Nožem jednu vyšťoural a schoval do kapesníku. Asi by pokračoval, ale najednou ho vyrušilo slabé zasténání. Zavolal,ale nic. jen to sténání. Šel po hlase. Kužel světla spočinul na jakési skříni, ze které trčela lidská ruka. Vyběhl z lesa a volal na ostatní. "Pojďte sem rychle. někdo je tam živý"........
Dveře sanitky klaply a vůz se rozjel. Bruno byl ten večer hrdina. Plácání po ramenou nebralo konce. " Přežije to"? Otázka, která po zbytek večera byla stále tématem. Celé místo neštěstí už zajišťovala vojenská jednotka určená na takové záležitosti. Ráno přijedou z inspekce, s ničím se nesmí hýbat.
Tak zněl rozkaz od velitele. Horký čaj pro všechny.
Bylo krátce po půlnoci a stále probíhalo pátrání. silné reflektory ozařovali stráň a inkriminovaná místa . Nikdo živý se ale už nenašel.
Bruno měl nutkání se pochlubit se svým nálezem. Ocelová kostička z křídla letadla v jeho kapse.
Neudělal to.
Památka, která ho bude provázet po celý zbytek života.
........jak to bylo dál ?
Vydýchejte se mnou nejdřív tyto otřesné zážitky a zamysleme se spolu. Anebo ne, necháme to na příští rok. A pak se do dalšího pátrání PRAVDY společně pustíme.
...... a nezapomeňte ! JE TO PŘÍSNĚ TAJNÉ ! Jsou to přeci jen AKTA "X"
www.raketaci.wbs.cz
