Únor 1986 * Vojenský výcvikový prostot DUKOVANY.
2.palebná baterie, VÚ 5100
.............."Trestám svobodníka Brokeše třemi dny pomocných prací v kuchyni". Výčet všech mých hříchů před nastoupenou jednotkou. Trest za mojí ilegální uměleckou činnost. Velice úsměvná záležitost. Velitel baterie, nadp. Štulrajter se při tomto "ortelu " usmívá pod fousy. Na mé vystoupení z pátečního večera dlouho nezapomene. Můj poznámkový diář v jeho stanu. A v něm plno mé vlastní tvorby v podobě písniček a básniček směřovaných na hlavu důstojnického sboru. Pohoda vyhřátého stanu. V polních kamínkách to hučí, smolná borová polínka hoří jedna báseň a éterem se nese skvělá nálada pátečního večera. Vojenský veget, slova klasika. Uprostřed stanu na stolku černobílá televize. Právě běží poslední minuty seriálu na ÖRF, Kniht Rieder. Zakázané sledování západních pořadů. Hrozba mimořádné události. Ležím na vojenském "regálu" a pohupuji nohou do rytmu melodie. Dopisuji poslední sloku. "Juro-Ďuro, čo to tam zasa robiš" ? Můj kamarád Emil z Dólnej Marikovej mi nakukuje do diáře a je zvědavostí celý bez sebe. "To zas bude nějaká píč...na", komentuje jeho zvědavost Karel z Varů. Jen je odeženu slovy."Klíííd, nerušit, za chvilku se to dozvíte".
A pokračuji. "Tukani, přiložte do šporhelu ať nevyhasne, ne aby to dopadlo jako včera. V noci jsme málem zmrzli. Budete držet po jednom stráž, jasný vám je" !!! Z pozice starého supráka si mohu dovolit je takto zaúkolovat. Příští měsíc už doma. Mám to za pár. Snad proto tato rozverná nálada. A básnické střevo ve mě. "Už to mám, tak vypnout televizi, hned vám to zazpívám", seskakuji z regálu a všichni jsou napjatí, cože sem to zase vymyslel. Improvirované pódium z prázdných bedýnek od munice. Mám úvodní proslov. "Teď Vám zazpívám můj poslední hit na hudbu písně od Jirky Korna. Text je autorský, tedy můj a v současné době velice aktuální". Všichni začali tleskat a pískat. Dozorčí stanu, který měl hlídat zvědavě nakukuje dovnitř. Tyto mé estrády byli vždy zpestřením nudného vojenského života. "Tak ticho, poslouchejte".Nadechnu se a spustím.
"Já sloužil jsem své vlasti, po celé dva roky.
A třeba jsem někomu, dělal "na poky" (do nervů).
Vzpomínat na vojnu, budu vždy pořád a stále rád................" atd.
Můj pronikavý hlas nezastaví ani hustá impregnace stanového plátna. Dozorčí stále nakukuje do stanu. Já pokračuji a všichni se baví. A v tom veselí nikdo z přítomných nezaregistruje vyjeknutí dozorčího, který je nečekanou rychlostí vytažen za opasek do mrazu pátečního večera. A nikdo z přítomných také neslyší jeho hlášení. "Soudruhu nadporučíku, vojín ..... , během mé služby se nic zvláštního nestalo....." . Prst před ústy velitele ho umlčí v dalším hlášení. Nikdo také nezaregistruje jeho vstup do stanu. Já ho nevidím, stojí mi za zády. Jsem tak zabraná do interpretace, že po chvilce na mě ukazují mí spolubojovníci ať přestanu zpívat. Nedbám a pokračuji. Pak přijde refrén.....
"....že gumy blbý jsou jsou jsou jsou jsou,
vždyť dobře je znáš, za málo to máš........."
Najednou zjistím že není něco v pořádku. Nikdo se již nesměje a netleská. Do reality mě vrátí poklepání na rameno. "Ukažte svobodníku". Než stačím něco říci, diář končí v jeho rukou
"Dozorčí, pojďte se mnou". zavelí při odchodu. Ten ho zkoprněle následuje. Dlouhé ticho přeruší poznámka. "A máme po trachtaci", řekl někdo z přítomných. "To zas bude průšvih", řek druhý. "To je průšvih", zdůrazňuje dozorčí, který se vrátil od velitele a rovnou ke mě. "Máš tam jí", oznamuje dodává. "Přímo do důstojnického stanu".Nezbývá nic jiného než poslechnout. Za pár minut už stojím před nejlepším stanem tábora. Snad všichni lampasáci z tábora. Zakouřený prostor, že by se dal krájet. Do atmosféry hospody už schází jen ta kapka nějakého šňapsu. "Tak soudruhu svobodníku, my chceme také vystoupení", vybízí mě jeden z velitelů. Nadp. Štulrajter jen mlčky nalévá kávu z termosky. "Mám prosbu", říkám všem. Nechápavé pohledy. "Můžete ztlumit televizi" ? Absolutní drzost z mých úst, ale poslechnou. Mohu spustit. Dávám si záležet. Náčelník štábu kontroluje z diáře jestli zpívám správně text. Když se nadechuji k hanlivému refrénu, bouchne pěstí do stolu a zařve "A dost"!
To se leknou úplně všichni. Nasupený jak kohout ještě při odchodu dodá mému veliteli. "Soudruhu nadporučíku, žádám od vás odpovědnost". Ten se nezmůže na slovo, jen mi procedí do ucha. "Brokeš, vy si serete veget, pár týdnů před civilem. Nedávno průšvih z kriminálkou, teď tohle. Buď Vás pošlu hned do basy a zbavím se Vás navždy, nebo vymyslím něco pikantního, co si budete dlouho pamatovat, vy komediante.Odchod " ! Odcházím. Venku svítí hvězdy a já se stal po zbytek večera v našem stanu jednou z nich, neboť tuto historku prezentuji všem s lehkým nadhledem.
Nedělní nástup končí. Trest je vyřčen a já místo odpočinku odcházím k polní kuchyni na své pracoviště. Velitel na mě ještě křikne. "Brokeš, vyfasujte si lopatu a krumpáč, budou Vám po zbytek dnešního dne dělat společnost", a s úšklebkem dodá. "...A obecenstvo". Pohled ostatních jak na vyvoleného galejníka. Teď mi asi nezávidí. Jó umění je někdy těžká věc a platí se za něj tvrdou daní. Záhy se o tom přesvědčím. Prvý úkol, vykopat ve zmrzlé půdě kubík. To je metr, krát metr, krát metr. Lahůdka. Dole pod jídelnou je plac, kde se kopou jámy pro odpad. Krumpáč se zakusuje do zmrzlé půdy, a odsekává malý kousek. Tak to je mazec. Chtělo by to panáka. Nebo rovnou francouzský koňak. Vytahuji z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapaluji. Lahodné vdechnutí kouře. Co to pindal o té mé záležitosti s policií. Připomenutí nedávné anabáze. A zároveň připomenutí předvánočního shonu mé poslední návštěvy v Praze, noc v útulné vinárničce U PIARISTÚ , skleničky lahodného moku a vyprávění od mého nového známého. Už při podání ruky jsem poznal, jak tento člověk musel dřít. Lesník, ten tvrdý chleba má. Jeho pravá ruka s jizvou po úraze se již dávno zahojila. Ale vzpomínky ne. Seděli jsme tehdy dlouho po zavíračce a nezůstalo jen u jedné skleničky. Poslední vlak dávno ujel a já naslouchal do ranních hodin napínavému vyprávění, kterému ještě dnes nemohu uvěřit. Ocelová kostička na našem stole jako memento celé události. "Schoval jsem to tehdy ještě před příjezdem bezpečnosti", stálé tajemno. "Něco mi říkalo, že to tam nepatří....................... "
Srbská Kamenice , 26.ledna 1972 (odpoledne)
Poslední máchnutí rukou a sekera se naposledy zasekla do špalku za chalupou. Proutěný koš naštípaných polen, zásoba minimálně na dva dny. Z komínu se kouří a Bruno má před sebou vidinu klidného odpoledne. Načatá láhev rumu na stole. Přiloží do kamen a voda v konvici za chvíli jde varem. Čaj nebo grog. Zvítězí to druhé. Pořádný "námořník" před vycházkou do lesa nezaškodí. A venku už pořádně mrzne. "Raději vezmu náklad na sáňky", přemýšlí a dodá nahlas. " A dva pytle sena k tomu". Dívá se při tom na svou čerstvě zahojenou ruku, která po sekání dřeva, nezvyklá po delší dobu této činnosti trochu pobolívá. Hodiny na zdi ukazují něco po půl páte a Brunuv černý kocour vzatý na milost při mrazivých dnech do teplé světnice, sleduje za zamrzlým oknem svého páníčka, jak zapřažený do popruhů táhne své rohačky do kopce k lesu. Vyježděné koleje naznačují správnou cestu. "Ještě že moc nesněžilo", pochvaluje si a zastavuje se u prvního zásypu pro bažanty a další pernatou zvěř. Liščí stopy v zmrzlém sněhu.
Grog ho zahřál, a beraní kožich výborně udržuje tělní teplotu. Zastavuje se a zapaluje cigaretu. Benzínový zapalovač ozařuje smrákající se lesní atmosféru. "Škoda, že jsem nevyšel dřív, mohl jsem dojít až na mýtinu". Dokázal hodiny sedět na posedu a pozorovat lesní zvěř. "Jeho" les. "Zítra se tam vypravím", pronese jen tak směrem k další cestě a otáčí sáňky. Šero v lese se začíná měnit v tmu a na okraji, i přes padající mlhu jsou vidět z dálky pod kopcem světýlka chalup. Už se vidí doma. Mrkne na televizi a půjde spát. Zítra musí brzo ráno na lesní správu do České Kamenice. Nahlásit se do služby. Z těchto myšlenek ho vyruší jakoby v dálce dutá rána. Spíš prasknutí, ale netypické pro znalce lesních zvuků. Následný hukot ho zneklidní. Stádo srnek zmateně vyběhne z lesa, na svahu se zastaví a marně hledá úkryt. "Co to má znamenat" ? Asi by lamentoval dál nad něčí nezodpovědností v rušení večerního klidu, když v tom se obloha matně ozáří zábleskem. Nechápavě zabere do popruhů a za chvíli už sjíždí z kopce do vesnice. Druhá, stejně silná detonace následuje po krátké době. Zledovatělou cestu ozáří další záblesk. U jedné z chalup stojí hlouček lidí. "Brůno, viděl jsi to"?
"Viděl a slyšel. Ślo to odněkud přes kopec". "Co to mohlo být". Co to může být !. Hukot z mraků. Stále šedivá mlha ve tmě brání výhledu. Sousedka poodešla stranou aby unikla ze světla chalup. Otáčí se za zvukem. Vytřeštěné oči a výkřik. Proboha......................
Prosinec 1985
..............Brůno !!!. Zamrazení v mých zádech a zvýšené zvolání. Číšník sebou trhne. Brůnuv pohled kamsi do neznáma. Nemohu stále uvěřit co jsem právě slyšel. Vinárna U PIARISTÚ, sami v zadním boxu. "Vidíš chlapče u čeho to na vojně sloužíš". "Nezapomeň na to." Jeho zrak opět míří na mé klopy saka s označením protivzdušné obrany. Bere už skoro prázdnou skleničku. Poslední kapky koňaku mizí v jeho hrdle. "To je vše". Ocelová kostička, opět zabalená v ušmudlaném kapesníku mizí v jeho kapse. Jeho oči se lesknou v záři dohořívajících svíček. Dívám se do nich a hledám další vysvětlení. Rozcuchaný plnovous, náznak úsměvu. "Dosluž vojnu v klidu Jirko. A raději se nikomu nechlub, co jsi právě slyšel. Ale nezapomeň". Lusknutí prstů, číšník přináší účet. "Naschledanou", podávám ruku k rozloučení. "Raději sbohem", tiskne mi jí a já cítím jeho mozoly. "To už se nikdy nesejdeme"? Pár hodin a najednou mi schází jeho společnost. Jen se otočí a usměje se. Zůstávám u stolu sám. Vůbec se mi nechce do chladného mrazivého rána. Snažím se myslet na Alenku a na náš zítřejší, vlastně dnešní den. Musím se alespoň trošku vyspat. Za pár minut už jdu Hybernskou ulicí na nádraží Praha - střed (Masarykovo.n.). Teplo ranního pantografu. Zavírám oči. Ale místo vzpomínek na mou milou se mi začíná odvíjet vyslyšený příběh. Najednou místo ve vlaku sedím v křesle na palubě letadla a usměvavá blonďatá letuška mi právě přináší kávu.
