Leden 1972 * Děčínská nemocnice
Obyčejná všední lednová středa, cvrkot na nemocničních chodbách nabírá obrátek. Sestřičky v krátkých sukýnkách uniforem a páni doktoři vracející se z velké vizity. V jedné s ordinací se právě stříhá sádrový obvaz, který ještě před chvílí fixoval pochroumanou ruku. Primář chirurgického oddělení prohlíží proti světlu čerstvý rentgenový snímek. "Tak jsme v pořádku" , říká a otáčí se k pacientovi. Ten si očividně oddechl. Poslední střih, definitivní tečka. "Ne, že jí budete hned namáhat, předepíši vám rehabilitaci", rada zkušeného felčara. "Já znám takové, jako jste vy, přijedete domu a budete chtít vše dohnat co jste zameškal", pokračuje a vyplňuje poslední řádek chorobopisu.
Pacient si jed tiše povzdechne, a snad si v duchu pomyslí. Jo dohnat, sezóna minulého roku je ta tam. Lovecká brokovnice jen nečině shlíží ze stěny jediné obývané místnosti domku na kraji vesnice.
Snad jen pozvání na oslavu Poslední leče v Janském ho vyvedla ze stereotypu nečinnosti. Alkohol tekl proudem, pozvání na panáky nemohl odmítnout. "Na zdraví, pardon na tvou ruku", hecování od kamarádů. Jako by se mu snažili zahnat ty bolestivé chvíle které musel prožít před pár měsíci.
A K T A - X
2. dil |
 |
|
Těžební práce v lese. Pracovní úraz jako hrom. Uvolněné klády, jeho tělo v nečekané pasti. Nebýt spolupracovníků, kteří hned zasáhli, dopadlo by to zle. Polesný zuřil, jako ostatně při každé mimořádné události. A pokračoval i večer v hospodě. "Chlap jako hora, práce udělá za dva a teď bude marodit, když je potřeba každá ruka. Ta jeho je v trapu", lamentuje nad rozpitým pivem. "A jeho stará taky", pokračuje. "To jsi nemusel Karle, Brůno je výbornej chlap, i když to někdy přežene. A všichni víme jak to bylo s Martou", zastává se ho jeden se spolustolovníků. "Máš recht", říká třetí, "mohlo to dopadnout daleko hůř". Harmonikář v rohu vyhrává svoje šlágry.
Brůno harmoniku neslyšel, ležel v posteli, pár kilometrů odtud, obvázán od hlavy až k patě.Nad postelí na stěně visí svatební fotografie. Nesundal jí, nemohl na ní zapomenout, stále věřil, že se stane nějaký zázrak. Žili si spokojený život, i když bez dětí. Zlom nastal před čtyřmi lety. Otevřené hranice osmašedesátého roku. Pozvání od tety z Mnichova. Užili si nádherných čtrnáct dní dovolené s výletem do Švýcarska. Příbuzná je přemlouvala ať zůstanou. On nechtěl. Neměl sice v Čecháh žádné rodinné kořeny ale scházel by mu jeho les, nezvykl by si. Vrátili se a začalo to mezi nimi skřípat. A tak jednoho rána, které předcházelo žhavému letnímu dni přišla mrazivá zpráva v podobě narychlo psaného dopisu. "...Odjíždím, víš kde mě máš hledat.....". Věděl. Sáhl po rozpité láhvi rumu, která mu v posledních dech často dělala společnost více než jeho vyvolená. Snad by odjel i on, ale pak přišel srpen a s ním uzavřené hranice na západ. A on stále věřil, že se stane zázrak.Teď tu leží jako mrzák a jen starostlivá sousedka mu uvaří, poklidí...... Ze vzpomínek ho vytrhne sestřička s otázkou. "Máte stejnou adresu Vašeho pracoviště jako před půl rokem"? To mohl být v klidu, kamarádi se za něj u polesného zaručili. "Ano, a ve vousatém obličeji zasvítil úsměv". Doktor vsune chorobopis do složky a předá ho sestře. "Založte to do kartoteky, teď už nebude potřeba". Sestra otevírá šuplík s předepsaným velkým písmenem "H" a poslušně zakládá složku. Doktor se zvedá a podává ruku k rozloučení. "Tak pane Henke, ať se už raději nesetkáme". Lehké stisknutí ještě nedávno poraněné pravice. "Nashledanou", říká Bruno. "Raději sbohem", směje se doktor a zavírá za ním dveře. O hodinu později již sedí ve své oblíbené českokamenické hospůdce. Gulášek se "šesti" a napěněný půllitr piva. Co více mu schází k životu. Na lesní správu zajdu až zítra, co si kazit tento den. Nestojí o nějaké lítosti na jeho hlavu. Pár kamarádů ze sousední vísky má, jinak si stačí sám. Za ty čtyři roky si zvykl. Samota, to byla jeho nejčastější společnice. A toulky po svém lese. Musí alespoň zkontrolovat jestli je zvěř zaopatřená. Venku jsou kruté mrazy, zásypy v krmelcích určitě zmrzly. Dnes večer se na to mrknu. "Byla tady po tobě sháňka, Bruno", servírka nese horký grog a staví ho před něj na stůl. Jen jí pokyne svou čerstvě uzdravenou pravicí. Nemusí nic říkat, všichni v okolí znají jeho příběh. Vychutnává zlatavý horký nápoj, a sleduje okny zasněžené náměstíčko. Za pár minut nastoupí do místního autobusu a nechá se unášet ke svému domovu. Zná tu cestu zpaměti, mockrát jí šel pěšky. I za deště a plískanic. Ale teď se přeci musí opatrovat. Autobus vyjíždí z lesa a ve výhledu se otevírá panoráma malebné vísky. Pár dřevěných chalup roztroušených na stráni. Ta na kraji vesnice je jeho. Kostelík na vršku právě odbíjí druhou odpoledne. Zvony vyzvání jako na přivítanou ztraceného syna. Víska Kamenice, která už od nepaměti nese před svým názvem, "SRBSKÁ".
26.ledna 1972 * Letiště Kastrup - Kodaň (Dánsko)
Za okny terminálu OST. poletují vločky sněhu. Muž s knírkem, perfektně padnoucí oblek, černý klobouk, brýle, kufřík. Letištní restaurace právě podává polední menu. Severské speciality, plněné filé pikantní omáčkou. Jiné lahůdky dle poledního lístku. Před našim mužem stojí pouze vychladlá káva a sklenička minerálky. Prsty drnkají po desce stolu. Nedočkavě. Letadlo ze Stockholmu nabralo pro mimořádné události skoro hodinové zpoždění. Další dva muži dole v hale. Bezpečnostní opatření vzácné návštěvy. Nečekané návštěvy Jugoslávského ministra na cestě do Bělehradu. Přikaz zněl jasně. Zajištění ochrany a největšího pohodlí. Apartmá pětihvězdičkového hotelu v centru Kodaně je již připraveno. Nejsou z této akce nikterak nadšeni. Mělo být zajištěno větší bezpečnostní opatření. Jak je ostatně zvykem při podobných návštěvách. Informační tabule se náhle rozblikala. "Vážení cestující, letadlo společnosti JAT,let číslo 364 na pravidelné lince Stockholm - Kodaň - Záhřeb - Bělehrad, právě přistálo na dráze č.2, stojánka 6, terminál OST. Prosíme cestující, dostavte se k odbavení. Spoj Záhřeb - Bělehrad odlétá za 40. minut" Hlášení vytrhne našeho muže z poklidné kávové siesty. Pár pokynů do ukryté radiostanice v kapse saka. Zatímco z věšáku bere kabát, na letištní plochu vjíždí dvě limuzíny. Neprůhledná skla zvětšují tajemno celé akce. Letadlo typu Douglas DC 9-32, doroluje na své stanoviště. Letištní dispečer dvěma terči zkříženými nad hlavou dává pokyn k vypnutí motoru. Čelo letadla se zhoupne jako na znamení souhlasu. Letištní personál se činní. Schůdky jsou přistaveny, po předních vystupují cestující první třídy. Cesta politika dopadla v pořádku, všichni si asi patrně oddechli. Hlavně posádka v čele ze zkušeným kapitánem Ludvíkem Razdruhou. Ministr nastupuje do jednoho z vozů a celá delegace kvapem odjíždí. Jedna z letušek se jen ohlédne a je na ní vidět, že jí také spadl kámen ze srdce. Tihle politici způsobují vždy komplikace. A dnešní zdržení tomu jen nasvědčovalo. Prohlídka letadla nebrala konce. Skoro hodinová anabáze švédských policistů. Nervózní cestující. Usměvavé letušky se musely snažit. Profesionální manuál při podobných situacích. "Po celní kontrole si nedáme ani kávu", říká jedna druhé. "A přípravu budeme muset dokončovat až po startu", pokračuje v lamentacích. Blondýnka je však myslí někde jinde. Přítel jí bude čekat o půlnoci na letišti v Bělehradě, a pak už jen vysněná čtrnáctidenní dovolená. Lyžařské centrum Zlatibor, vyhlášené svým SKY areálem a hotely. Moc se těší. "Posloucháš mě"? Její kolegyně jí vytrhne ze snění. "To víš že poslouchám Helgo", jestli to stihneš, dej si kávu sama, já musím ještě do FRE SHOPU koupit nějaký dárek, tak na mě nečekej. "Ta láska", směje se Helga. Obě se znají už dlouho, a nalétaly spolu už nějakou tu hodinu. Jižanská kolegyně se jen zakření. "Neboj, stihnu to, vím už co koupím" . Skleněné dveře se otevírají a obě vstupují do tranzitního prostoru. Povinné celní formality před vstupem do východního bloku Evropy netrvají zas tak dlouho. Blondýnka v přiléhavém kostýmku budí všeobecnou pozornost nejen celních úředníků, ale i cestujících. A na stolku v letištní restauraci stále stojí nedopitá vychladlá káva...... 14.50 SEČ "Volám let č. 364, volám let č.364, tady letová kontrola Kastrup". Kapitán letadla nastavuje hbitými prsty veškeré potřebné náležitosti pro start letadla. Druhý pilot si připevňuje na "knipl" mapu se všemi souřadnicemi a body následující trasy. Ze sluchátek se linou další pokyny a informace. "Nad Německem panuje zhoršené počasí, které se táhne jihovýchodně po vaší dráze letu. Můžete očekávat nízkou turbulenci........." Kapitán Razdruha se jen zachmuří, a otočí se na svého kolegu. "To není dobré, sice jsme už zažili horší situace, ale pokud je špatným počasím zasažená celá Evropa, to není dobré..." Druhý pilot jen souhlasně přikývne. Poslední nastavení , indikace ukazují vše OK. Kapitán se nadechne. "Tak jdeme na to" ! "Kasprun, tady 364, jsme připravení ke startu". Chvilka praskání ve sluchátkách. "Třišestčtyřko, máte povoleno pojíždět, čára 6......" Letadlo se "odpíchlo z místa a dle instrukcí s lehkým kodrcáním po panelech odjíždí na start. Kolem okének se míhají modrá světla dráhy.Dost času na přivítání cestujících, kapitánův hlas s palubního interkomu. Za předním sklem se v mírné mlze vynořuje hlavní ranvej a žlutá světla jejího označení. Chvilka čekání, pak povolení startu. Kapitán uchopí pravou rukou plynovou páku a tlačí jí vší silou do přední polohy. Letadlo Douglas DC 9-32 se dává do pohybu. Indikátory ukazují předepsaný plný tah. Cestující mlčky sledují kmitání světel v mlze. Najednou drncání zmizí, ladné stoupání, start se povedl. Po dvou minutách otáčení na kurz. Navigátor navazuje spojení s letovou kontrolou Brémy. Kapitán zapíná autopilot a žertem říká kolegům. "Je čas si dát malou kávičku". Přichází Helga s tácem občerstvení pro posádku. "Co cestující, je vše v pořádku" ? Helga se souhlasem přikývne." Jen jedné pani se po startu udělalo špatně, ale kolegyně je u ní. Nic vážného, znáte to, trochu to házelo". Kapitán souhlasně přikývne a napije se lahodného nápoje. Vůně kávy v celém kokpitu. "Bude to příjemná služba, nejsme plně obsazení", říká druhý pilot. Helga jen dodá, "kdo by také v zimě létal na jih. Jo v létě , to máme vždy plno práce. Odchází z pilotní kabiny. Bloňďatá kolegyně se k ní jen přitočí. "Tak ty svádíš kapitána, jo" ? Helga jen s úsměvem. Radši promluv k cestujícím, je jich jen hrstka, ale musíme se jim věnovat. Za chvíli podáváme občerstvení. Poslechla a za chvíli z palubních reproduktorů slyší cestující příjemný hlas blonďaté letušky v přiléhavém kostýmku. ".......... jmenuji se Vesna Vulovič, pokud budete mít jakékoliv přání, obracejte se přímo na mě " . |
